Zranit se je součástí života. Jak nás ale naše rány vlastně mění? Jaké jsou typické způsoby chování, které si osvojujeme, když nám bylo ublíženo?
Mnozí z nás už jistě poznali, že dříve nebo později každý z nás utrpí šrám na duši. Ale co se nám vlastně může stát, když se zraníme? Jak to může změnit náš charakter? Každý je samozřejmě jiný a zpracovává věci po svém – a hlavně se ze svých zranění učíme a rosteme. Ale mezi běžné (a pochopitelné) reakce na hluboké rány patří ty následující. Jak užitečné a dobré jsou, je jiná otázka...
Vzdorujete naději
Naděje je skvělá věc: dodává nám sílu a odvahu a nikdy jí není dost! Vždy to však s sebou nese riziko zklamání – a pokud jste byli zklamáni příliš často, budou se vám věci pravděpodobně zdát příliš vysoké, příliš velké a rozhodně nestojí za to, abyste se o ně snažili. Ale bez naděje je život docela těžký (1).
Nevěříte na lásku
Samozřejmě flirtujete, dokonce flirtujete rádi a hodně. Pokud je to správné, jste připraveni na vztah. Ale opravdová láska? Podle vašeho názoru něco takového neexistuje. Protože máte prostě zkušenost – když jde do tuhého, jste sami (1).
Nespoléháte na ostatní
Vaše zkušenost vám jednoduše nedává důvod věřit druhým nebo na ně spoléhat. Být podezřívavý a skeptický a být co nejvíce nezávislý je dobré ochranné opatření. Ale... nikdo nezvládne všechno sám. A vždy se najdou lidé, kteří to s námi myslí dobře. Musíme je jen najít (1).
Obvykle dáváte jen jednu šanci
Pokud to někdo pokazí, u vás končí. Možná proto, že jste často dávali druhé šance příliš často? Nesuďte všechny podle od jedné osoby (2).
Zrazujete své ideály
Ghosting, benching, bezohlednost – samozřejmě je to hloupost, ale dělá to každý. Tak proč byste se měli vždy snažit být tím dobrým? Jednoduše jste se naučili ignorovat své svědomí – zapadnout! Ale možná, že kdybyste to neudělali, nedělali byste tolik laskavosti ostatním, ale spíše sobě (2).
Nedáváte najevo emoce
Je pravda, že jako dospělí jsme všichni méně bujaří a emocionální, než jsme byli jako děti. Ale ti, kteří dokážou pochopit a vypořádat se s vlastními pocity, občas v kině pláčou, dojímají je romantická gesta a cítí soucit s ostatními. Pokud si utrpení a bolest primárně nespojujete s pocity – pak vám budou takové filmy připadat spíše kýčovité a hloupé (3). I zde je na místě otázka: Opravdu stojí ochrana před zraněním za to, abychom se vzdali pocitů?
Zdroj: (1) www.pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/34508019/, (2) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7557912/, (3) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3115284/
